THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vstup mladé americké úderky ALLEGAEON na scénu byl poměrně impozantní. Kvartet z coloradského Fort Collins se dal dohromady v roce 2008 a necelé dva roky na to debutoval na prestižním labelu Metal Blade albem „Fragments of Form and Function“. Mimochodem, tenhle název víc než výstižně vystihuje jejich dosavadní hudební tvář. Opravdu nedá příliš práce spojit si projev kapely s informací, že zakládající člen Greg Burgess vystudoval klasickou kytaru na konzervatoři v Cincinnati. On i jeho band jednoznačně patří do kategorie mladých kapel, které metal berou jako velkou databázi, jejíž prvky lze svobodně kombinovat. Zkrátka (abych zužitkoval i název jejich druhé desky): zástupci vesmírné rasy formshifterů.
ALLEGAEON komponují svou hudbu z různorodých žánrových fragmentů, tradic i textových tematických inspirací. Amalgám vlivů spojuje asi nejvýstižněji pojem technický death metal, z něhož pánové čerpají jak klasické rozvržení vokálů v dialektice ostřejšího řevu a hrubého growlingu, tak především zuřivý drive a kostry skladeb. Ty pracují s převážně velmi agresivní rytmikou plnou eruptivních blast beatů a zasekávaných riffů, ale nad ní sochají velmi pestré žánrové konstrukce. Zálibou v melodických prvcích, orchestrálních aranžích a sólových propletencích vyvolávají „molodci“ z Colorada především americké power metalové imprese.
Když po obligátním intru nastoupí v otvíráku alba „Elements of the Infinite“ preludující kytara v doprovodu hysterického sborového zaříkávání, derou se člověku na mysl (ne naposled) takoví SYMPHONY X. Pokud ALLEGAEON kritika na předchozích deskách oprávněně vytýkala, že jednoznačně upřednostňují „style over substance“, třetí deska přináší částečné vykoupení. Ano, Američané zůstávají stále stejnými eklektiky, kteří kličkují od nápadu k nápadu a od poetiky k poetice, ale skladby působí navzdory tomu poměrně soudržným dojmem.
Dramaturgie desky zároveň šťastně promíchává brutálně předoucí vály s rozvětvenými sólovými pasážemi a kompozice, kde dominuje výrazná melodika a dřevorubecké vyřvávané refrény (zdráhám se je nazvat refrény hitovými, ale takový „Biomech II“ se svým jednoduchým štěkáním docela solidně zadře pod kůži). Jisté námitky bych mohl mít k textové stránce, která místy působí jako suchopárná směsice výpisků z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí a fyzikálních skript. Jenž ono se to k image „metalových nerdů“ paradoxně docela hodí. S trochou nadsázky se tak od dysonovy sféry sklouzneme přes horory Paula W. S. Andersona až někam do doby měděné. Důležité je, že skluz je to dostatečně ostrý a plynulý, který překlene poměrně zabijáckou stopáž bez výrazného výpadku.
Společným jmenovatelem zůstává výtečně sehraná kapela, která má svěží melodické nápady, oko na padnoucí klišé a schopnost propojovat všechny prvky do variabilního a zábavného celku. Ať už tenhle slepenec pasujeme do jakékoli žánrové kategorie, faktem zůstává, že ve skladbách jako „Dyson Sphere“, „Phylogenetic Stretch“ či „Genodice for Praise - Vals for the Vitruvian Man“ nacházejí ALLEGAEON mezi různorodými fragmenty formy a funkce optimální rovnováhu a konečně působí jako kapela, která uspokojivě zkrotila svůj nemalý instrumentální potenciál. „Elements of the Infinite“ díky tomu funguje jako velmi přístupná a pestrá toulka několika sousedícími metalovými galaxiemi.
P.S. Klukům rozhodně nechybí nadhled... zdravíme všechna krabí hovada.
Přístupná a pestrá toulka několika sousedícími metalovými galaxiemi.
8 / 10
Elements of the Infinite (2014)
Formshifter (2012)
Fragments of Form and Function (2010)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.